Skip to main content

Koukání do kočáru

Ahoj všem,

mám už sice dvojčata odrostlejší (3,5 roku), ale píšu článek o koukání do kočáru, které mi osobně v době, kdy ještě holky byly mimina, strašně vadilo a kterému jsem čelila denně. A pak také otázky na to, jak dvojčata rozeznávám, když (zcela objektivně) jsou každá zcela jiná (jiná délka/výška, jiná barva očí apod.)
Tak se chci zeptat, jestli je s tím, jak dvojčat přibývá, situace lepší nebo jestli je to pořád stejné, jaké s tím máte zkušenosti a jestli vám to taky vadí nebo jakékoliv další postřehy na tohle téma, které byste chtěly sdílet.

Děkuji moc, Martina

Holky, díky moc za všechny

Holky, díky moc za všechny postřehy a zkušenosti! Vzala jsem si z toho, že jsme každá jiná a prožíváme to různě. A že na všem je něco dobrého i špatného. A že - na tom jsme se shodly - více než samotné nakukování do kočáru nám vadí ty řeči typu "Jak to zvládáte, jak je od sebe rozeznáváte..." A snad úplně nejvíc vadí: "Na pohled to je pěkný, ale domů bych to nechtěla."
Těm, kdo máte ještě děti v kočárku: jak budou růst, bude těchto pitomých hlášek čím dál méně, v některých okamžicích vám možná začnou i chybět ;) Ale jasně, zase přibudou jiný strasti a slasti.
Takže díky mooooc, přeju pevný nervy a hodně štěstí všem.... Martina

p.s. můj další článek bude o dvojčatech a mateřské školce, takže jestli s tím máte zkušenosti nebo se chystáte, napište mi do věkově odpovídající rubriky. My máme první rok školky za sebou, takže můžu na oplátku předat zkušenosti, pokud se do školky chystáte ;))

-

Ahoj Martino,
nakukanie do kocika mi az tak nevadilo, az na par vynimiek, ked boli v korbickach a nakukol niekto o kom som potom rozmyslala, ze co tak deti od neho chytili. Nastastie nikdy nic.
Skor mi vadili dokola tie iste otazky a poznamky. V jednom obdobi nebola prechadzka (chodili sme von 2x denne), kedy by nas nezastavili aj 3-5 ludia a vypytovali sa dokola to iste. Ja by som si inak rada pokecala, ale ked oni chceli vediet veci len o detoch a ako sa nam ich podarilo splodit a ako sa narodili a kto je viac poslusny a ako to alebo tamto robime alebo ze aki su poslusni a pod....Niektore otazky mi pridu dost drze (napr. ked niekto zastavi monomamicku s babatkom, tak sa jej nikto nepyta, ze ci ma babo z umeleho alebo ci sa mnozia prirodzene...myslim, ze monomatka by asi vykulila oci a bolo po rozhovore a normalny clovek sa jej na nic take nespyta, ale u viacercat maju vsetci pocit, ze maju na tu otazku pravo). V tom obdobi som potom nasadila nekomunikativny vyraz a ludia ma obtazovali o dost menej a ja som si skor vyberala s kym sa budem bavit a nie ze automaticky mal kazdy pravo sa so mnou rozpravat, lebo mam dvojcata. Inak po vacsine to boli mili ludia, ale liezlo mi to na nervy a radsej som kecala iba s detmi, to bolo stale o niecom inom:) No a z nejakeho zahadneho dovodu po vypocuvani od cudzich ludi, sa mi zacali potom skoro vsetci stazovat.
Teraz uz maju dvojky skoro 3roky a su parik, takze zaujem o nas ciastocne ustal a som rada.
Celkovo mi vadilo
1. otazky na veci, do ktorych ludi nic, ked sa nepozname a neustale sa opakujuce
2. pravo ludi oslovovat ma a vypytovat sa z dovodu, ze mam dvojcata
3. blbe komentare (to musi byt strasne (kedze nase dvojky sa nemali narodit vobec)alebo krasne (obzvlast, ked ma clovek blby den), to sa vam ale podarilo chlapec a dievca, odbili ste si to naraz a pod.
4. ze su to dvaja chlapci, lebo mame modry kocik alebo predpoklad ludi, ze dvojcata su vzdy rovnakeho pohlavia
5. pozeranie z dialky a posuskavanie si o nas akoby sme boli mimozemstania
6. vyzadovanie komentovat deti v zmysle tento je poslusnejsi, tento sikovnejsi - o detoch sa v zasade nerozpravam pred nimi akoby tam neboli a take delenie deti ani nepouzivam

Tak som si ulavila a som rada, ze to obdobie je uz za nami, teraz si to uzivam ovela viac.
E.

Také nemám problém.

Ahoj holky, tak já jsem naopak ráda. Pocházím z obce, kde žije cca 3.000 obyvatel. Spousta lidí se zná, tak když jdete po ulici, skoro každého pozdravíte a příp. i pronesete pár slov. Už delší dobu žiji ve větším městě, respektive spíše za ním, takže když byli kluci malí, chodila jsem jen v okolí domu, protože do města se to zvládat nedalo. Z toho vyplývá, že jsem byla stále sama. Když malinko povyrostli, nemuseli jsme cvičit Vojtovku a ke svačině už nemuseli mléko, vyrážela jsem do města, potěšilo mne, když se lidé začali bavit, zeptali se, zda se mohou podívat apod. A to nejsem žádná drbna, ale alespoň jsem měla možnost prohodit pár slov. A vlastně i dnes, když jsou klukům 3 roky, mne potěší, když si někdo začne povídat. Šárka

Ahoj, nám se to stává každý

Obrázek uživatele Pavlí

Ahoj,
nám se to stává každý den. Našim klukům jsou 2 měsíce a když jdu ven se staršíma dojčatama, je vidět, že ty menší budí víc pozornosti. Lidi jsou vždy milí, nejdříve se zeptají, zda se můžou podívat a dívají se z dálky. Komentují to spíše povzbudivě. Nevadí mi to a vyhovuje mi, že si venku můžu vybrat jestli s nima budu mluvit nebo ne. Co mi možná vadí víc jsou neustávající návštěvy - téměř denně všech příbuzných a přátel (začalo to už v porodnici, přišlo se podívat i 8 lidí naráz, občas nám to narušuje režim a mě vadí, že nemáme svůj klid. Ale asi je to můj problém, že je neodmítám. Pavlína

Ahoj, mě to také bylo docela

Ahoj,
mě to také bylo docela často nepříjemné a i drzé. Zvlášť křiklouni co strkali hlavu až do korbičky nebo když se chtěli miminek dotýkat. Jsme z malého města, kde se všichni alespoň od vidění znají a snad proto měli pocit, že klidně mohou. To jsem ale dost rázně zakročovala, za což mě mají asi dodnes za hysterickou matku. Každý den jsem také slyšela několikrát "to musí být strašný!" nebo "no je to krásný, ale domů bych to nechtěla!" nebo "aspoň to už máte odbytý!" Už jsem na tyhle věty začala být alergická. Jak píše Eva 999, člověk byl unavený a chtěl mít při procházce alespoň trochu klidu.

-

Ahoj Martino.
Když byli prckové ještě v hlubokých korbičkách, tak jsem skoro nespala a měla jsem hrozně málo energie. V tu dobu jsem chtěla odpočívat alespoň při procházkách s kočárkem a mít na chvilku klid, protože když jsme byli doma, tak prckové hodně plakali. Manžel do pozdního odpoledne v práci a o děti neměl a nemá nikdo jiný z rodiny zájem ... Byla jsem opravdu hodně vyčerpaná a neměla jsem většinou chuť, ani sílu na podobné rozhovory popsané už níže holkama.
Dnes už děti spí celou noc a já mohu dobíjet baterky taky, rohovory s lidmi na ulici mi většinou nedělají problém. Ale jsou lidé, že si nevšimnou že spěcháme, že si nevšimnou, že jsou děti ospalé, že si nevšimnou, že potřebuju řešit problém s dětmi atd. ...
Možná to souvisí i s povahou každého z nás, jak se s tím vypořádáváme. Nikdy jsem neměla potřebu být středem pozornosti, ba naopak. S duo kočárkem to moc dobře nejde. Mohu říci, že bylo celkem fajn jezdit s monogolfkama a druhého prcka si vést za ruku. To jsme byli celkem nenápadní .o) Spousta maminek si vozí jednoho prcka v golfkám a druhý jim vlaje za ruku.
Na sídlišti kde bydlíme když se nám prckové narodili jsem nikoho neznala. Všichni se o nás hrozně zajímali. Dnes už nás zná spousta maminek, pejskařů, chlapíků co si chodí přes silnici pro pivo .o) a my je. Ač původem z hor, cítím se tu už jako doma. A asi i to je pro zdravou komunikaci důležitý. Takhle to vnímím a cítím já, to jsou mé zkušenosti. Eva

asi záleží, cokdo dovolí ;)

Ahoj Martino, děti se nám narodily v zimě, a tak jsem ani nechtěla, aby jim někdo přímo funěl do obličeje ;) a naštěstí každý koukal jen z dálky.. Ono možná záleží i na přístupnosti matky, když někdo reaguje pozitivně na ty dvojčatové otázky, tak se lidé určitě rádi ptají dál.. Já na to např. moc nejsem, takže když jsem jim odpověděla jednoslovně nebo vyhýbavě, tak to někdo pochopil, někdo ne, ale naše holky hodně v kočárku hulákaly, tak se dalo vymluvit, že už musíme, protože...
Holkám je teď 2,5 roku, ale ten zájem je stále stejný, děti jsou ovšem v tomhle po mně, takže se mračíme všechny tři, holky neodpovídají na žádnou otázku a drží kamennou tvář, a většinu zvědavých babiček to po chvíli odradí :) :) A když mi někdo říká, jaký to musí být se dvěma záhul, tak oponuju, že mít 2 děti v různém věku musí být náročnější, když každé má jinou stravu, spánek, potřeby.. a když se ptají, jak je rozeznávám, tak to jim odpouštím, protože holky jsou si hodně podobné.. Příjemná jsou setkání s lidma, co jsou sami z dvojčat.. spíš vzpomínají..

Ale jinak na pomoc si stěžovat nemůžu, alespoň tady u nás v Liberci super, i když už holky byly větší a jezdily jsme s golfáčema.. Tak to pak i zakonverzuju, když někdo pomůže, ale jinak na takové to tlachání na ulici nejsem ;)

ahojky

já už jsem si taky zvykla, většinou jsou lidé milí, ale vadí mi docela reakce lidí, kteří se chovají tak, že už z dálky na nás koukají, šuškají si a otáčejí se, jak kdybych vezla v kočáře siamská dvojčata s dvěma hlavama na jednom krku nebo bůhví co. V dnešní době kdy je dvojčat všude dost mi to přijde divné, opravdu si nemyslím, že jsme až taková rarita a v některých situacích se opravdu necítím moc dobře. A na zvídavé otázky jestli to zvládám a jak to musí být těžké odpovídám taky denně několikrát :-)

Ahoj, mě taky nevadí, když se

Ahoj, mě taky nevadí, když se někdo jen dívá. Za těch 2 a půl roku jsem si už zvykla. Ale na ty poznámky typu: Je to krásné, ale doma bych to nechtěla. To musí být těžké, atd. ty mi vadí teda moc. Přitom co kolem sebe vidím dvojčata, tak maminky jsou víc v pohodě, děti hodnější, poslušnější, než když mají jen jedno dítě.

tak tohle mi opravdu nevadí

Ahoj, máme 4měsíční zlatíčka a také jsme "okukováni". Zatím máme jen samé dobré zkušenosti, každý pochválí, povzbudí...hlavně ženské se rozněžňují :D a pozor! už i nekolik chlapů nás zastavilo. Tohle mi opravdu nevadí. Když jedu sama s "dvojplošníkem" tak jsem za pozornost i ráda (podržení dveří, pomoc do většího schodku). A některé otázky mě vždycky rozesmějí, např. Jak je rozeznáte? Jsou jednovaječná? , máme totiž holčičku a chlapečka :D))) Taky je dobré, když hádají kdo je kdo, holčička má totiž šedo-růžovou korbičku a dečku a chlapeček šedo-modrou, tak to mě vždycky dostane :D)))

Ahoj, nám to taky dělají lidi

Obrázek uživatele Lenka.x

Ahoj, nám to taky dělají lidi běžně, hlavně teda důchodci. Nijak zvlášť mi to nevadí, už jsem si zvykla. Když mi nenacpou hlavu úplně do kočáru, tsk nás neubude. Spíš mě překvapuje, že nás pořád někdo zastavuje,když je teď možno potkat dvojčata na každém rohu, tak si spíš říkám, jestli zastavují úplně každého :-) Vždycky následují stejné dvě otázky: 1,Jak to zvládáte? To je asi práce co? (mám ještě 4letou dceru). 2, Kam jste to dala, když jste tak hubená? (mám 47 kg, tak vždycky říkám,že je to s nima nejlepší odtučňovací kúra,že klidně zapůjčím,jestli chtějí zhubnout). Taky dost často slyším: "No takhle na pohled je to krásné,ale doma bych to nechtěla,ty práce kolem toho!"
Tak to jsou moje zkušenosti, mějte se Lenka

100% souhlas s dangalou

Obrázek uživatele Janact

Dangala to napsala úplně přesně jak to cítím já :-)

taky s tím nemám (ani jsem neměla)nejmenší problém.
Ráda se s lidmi zastavím, popovídám, neberu to jako cizí zásah do soukromí, všichni lidé, kteří se zastavili byli příjemní, milí, jejich zájem upřímný, tak proč být na ně nepříjemná nebo proč by mi to mělo kazit náladu? Naopak,,,

dnes je dětem 2,5 roku a i dnes je mi příjemné, když se někdo zeptá, zastaví, i když je to už méně často, než když jezdily děti v kočárku.

nemam s tim problem

ahoj, ja negativni zkusenosti nemam, vzdy i me zlepsi naladu, kdyz vidim, jak se lidi rozzari, kdyz vidi me holcicky (10 mes.) nacancane v kocarku - at uz v nasem meste, ci v cizine - ten lesk v ocich me povzbudi a reknu si - kdybych mela jen jedno, nikdo si nas nevsimne - a jestli jim to zlepsi naladu, tak jsem jen rada...

Mimozemšťania :)

Ahoj Martino,
my máme 9m. chlapečkov a od začiatku mi hrozne vadilo keď nám kúkali do korbiček. Hlavne, keď to bolo bez opýtania, mala som pocit že cudzí človek bez povolania vstúpnul do "intimnej sféry" našich prckov. Keď niekdo prišiel a slušne sa na to pýtal, tak som to prežila. :) Teraz, keď už malí sedia v sporťáku je to ešte horšie, ľudia na nás zírajú akoby sme boli z Marsu hoci v parku, kam chodíme, minimálne 6 maminek s dvojčátkami prechádza pravidelne. S manželom často robíme srandu, že raz skúsime ako by zareagoval takový zvedavý človek keď na opláku mu z blízka kuknem do tváre a položíme otázku: Je to pre Vás príjemné?... alebo budeme zbierať "vtupné" ako v ZOO. :)
Betka