Vložil/a eljir, 7. Prosinec 2010 - 22:24
Posted in
Hezký večer,chodila jsem na dvojčata pravidelně,ale ještě za stara..co je tento nový portál jsem zde poprvé..ani jsem si neuvědomila jak to letí..Ale co mě trápí:Hlavně se potřebuji vypsat.Mojí kamarádce a zároveň sousedce se stala hrozná tragedie,doma na jejího dvouletého syna spadly renovované dřevěné dveře od vrat,předělané na věšákovou stěnu,no ukrutná váha..pravdě podobně nebyla zatím nijak napevno přidělaná ke zdi..Mají byt v rekonstrukci,jinak si neumím vysvětlit,že by to padlo celé..no těžká zranění hrudníku neslučitelná se životem,musela projít peklem,byla u toho,běžela s ním ven čekat na záchranku,pravděpodobně se snažila na nás dobouchat...dál co se dělo venku potom ani nemůžu rozepisovat,podotýkám,že je v osmém měsíci těhotenství.Mě to velice zasáhlo,sice se neznáme nijak dlouho,tři roky,moje dvojčata jsou o rok a půl starší ale co se jí syn narodil,vídáme se téměř denně,chodili si k nám hrát..co mě hrozně trápí a nevím si s tím rady..já ji od té doby nechci potkat,záměrně se jí snažím vyhnout,čím to je?Z čeho mám strach?Manžela jsem již potkala asi dva dny potom,na chodbě,pokondolovala jsem,poplakali jsme si,ale na ní nemám sílu..je to již čtrnáct dní..zaťukali byste na ní?Já nevím,co říct,nejhorší je že od té doby hrozně děcka krotím,aby je neslyšela moc v baráku,mm také hrůzu až jí potkáme s dětmi,vždycky když jí potkali a šla bez syna byl třeba venku s tatínkem,tak se na něj ptají,až se zeptají co jim mám před ní odpovědět kde je?Nechci jim vysvětlovat že zemřel,oni by se jí určo zeptali..chjo..je to děs,dá se s tím vůbec na jejím místě žít?Promintě mi moc ten román ale nemám to komu říct,manžel o tom se mnou nechce mluvit,říká ať jsem ráda,že se to nestalo nám...díky
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
Ahoj,je to strašné neštěstí.
Ahoj,je to strašné neštěstí. Ale myslím si,že bys měla za ni zajít.
Ahojky, neber to nijak
Ahojky,
neber to nijak špatně, ale myslím, že v tuto chvíli by tvoje pocity měli jít stranou a měla bys za svou kamarádkou zajít a říci jí, že tu jsi pro ni. Nijak se nevnucovat, ale aby věděla, že se na tebe může obrátit pokud bude potřebovat. I kamarádství je v dobrém i zlém. Musí procházet peklem, může hledat "viníka" a to i v sobě, takže určitě bych za ní zašla.
Pokud nevíš co jí říci, zkus zjistit na netu nějakou linku, která se tímto zabývá, zavolat tam a třeba ti poradí.
To je mi moc líto
tohle je opravdu hodně těžké. Myslím, že vyhýbat se kontaktu určitě ne. Prostě bych nabídla svoje rameno a nechala bych to na nich, jestli si budou chtít poplakat, popovídat, nebo vás jen pozdraví a přejdou dál. Zaujala bych takový ten vyčkávací, empatický postoj. Když se ti rodiče rozpláčí na rameni, prostě tam s nimi buď, projev svoji účast, nemusíš ani nic říkat, třeba to zrovna potřebují, vyplakat se, vypovídat se. Dětem bych to normálně vysvětlila, přiměřeně jejich věku, jakože chlapeček měl velmi vážný úraz, měl hodně velké bebí a umřel, proto si s nimi už nebude moct chodit hrát. Určitě se to dá vysvětlit formou hry nebo pohádky, ale s tím nemám zkušenost, třeba někdo jiný poradí, jak na to.
Ahoj, to je fakt strašná
Ahoj,
to je fakt strašná tragedie a chápu, že nevíš, jak se chovat.
Řekla bych, že vnímání a prožívání žalu je individuální (i když psychologie popisuje několik stabilních etap tohoto procesu), někdo se potřebuje vypovídat, jiný mluví jen s nejbližším, jiný nemluví vůbec. Taky je různě dlouhá doba, po kterou ty jednotlivé fáze trvají.
Za ty tři roky už určitě kamarádku znáš, víš, jeslti má vůči tobě tendenci svěřovat se i třeba s intimními prožitky, se svými pocity. Víš, jestli je spíš uzavřená, nebo své emoce potřebuje ventilovat. Vyšla bych z téhle zkušenosti a stavila se za ní. Samozřejmě bez dětí.
Co se týče dětského vnímání smrti - když bylo vloni klukům necelých 3,5 zemřel nám pes (nechci to v žádném případě srovnávat, ale fakt je, že pro ně to byl nejbližší každodenní kamarád), tři měsíce nato zemřel můj tatínek. Kluci se už předtím na smrt ptali, vysvětlila jsem to vždy bez zbytečných detailů, ale pravdivě - živý tvor přestane dýchat, přestane mu tlouct srdíčko. Při smrti takhle blízkých osob jsme přidali, že dušička toho tvora je na nebi a my ji vidíme jako hvězdu. Celý ten rok to v nich je, sotva vyjdou hvězdy, vzpomínají na Willyho i na dědečka Čermáka, kdekoliv včetně dovolené na Ibize. Bez scén, prostě to přijali.
Pokud bych za kamarádkou šla a ona by dokázala sdílet svou bolest, zeptala bych se jí, co by chtěla, abych dětem řekla.
(Rozhodně ale pozor na spojení typu "usnul na věky", "odešel nám", spousta dětí si pak smrt spojí se spánkem, odcházením mámy do práce apod. )
Nezávidím ti a rodinu kamarádky upřimně lituji!
Ivona