Skip to main content

Rozjívené děti

Obrázek uživatele Janact
Posted in

Ahoj, chci se zeptat nebo poradit o dvě věci:
Dětem bude 23měsíců

1) jak řešíte spory dětí? Myslím ty jejich, převážně o hračky. Není u nás den,kdy by nějaký spor neproběhl :-( jeden jde něco vezme druhému, ten se brání -převážně kousnutím,strčením,štípnutím, ten druhý se rozbrečí a během chvíle bulí oba. Když vidím,kdo spor začal hračku vrátím tomu, kterému byla odcizena :-)Sanžím se vysvětlovat,že hračky se půjčují,neberou,atd. Ale nezabírá nic,domluva ani plácnutí, je to stále dokola. Tak si říkám jestli není lepší je nechat ať se mezi sebou pořeší, ale vadí mi to "násilí", které na sobě páchají...

2) Pravý opak horního problému :-) děti se dokáží takovým způsobem rozdovádět, lítají, honí se, válí sudy, skáčou, všelijak se kroutí a v té euforii se válí po sobě, opírají se rukama jeden druhému o bříško, klekají si na sebe, také jsem je přistihla, jak jeden stojí na druhém! Čemu se moc divím, je to, že je to nebolí, naopak se u toho řechtají a je to náramná sranda. Jenže já mám strach, že si něco udělají, když si klekají na bříška,... Chci se zeptat, zda to máte u Vás podobně a jak to řešíte nebo je to jen u nás? :-( Já když tohle vidím, jsem opravdu nepříjemná,zakřičím,až se divím,kde se ve mě ten hlas vezme (ale je to opravdu můj strach o ně), odstrčím je od sebe, ale opět nepomáhá ani plácnutí ani domluva. Opravdu mě to trápí,protože si s tím nevím rady,vím,že děti mezi sebou toto činí asi celé dětství,ale já mám opravdu strach a pak na ně možná reaguju přísněji,než by bylo zdrávo. Mám stále na mysli mojí sestřenku,která v pěti letech zemřela -měla nádor v bříšku,údajně potom,co jí chlapeček ve školce šlápl na bříško.Bylo to v roce 1975,já ještě nebyla ani na světě,nevím,zda tomu bylo právě kvůli tomu šlápnutí,nikdo o tom moc s ohledem na tetu nemluvil,ke mě se to dostalo v tomto podání a je to můj obrovský strašák.
Co s tím? Máte s tím někdo také zkušenost? A hlavně- přežily Vaše děti toto bez úhony na zdraví?
Díky J.

Ahojte,

tak ked som v pohode, deti su tiez viac v pohode a ochotnejsie riesit spory aj inak a je ich aj menej. To vsetci vieme, ale zas kto je stale v pohode.
Takze ak som OK a mam na to nervy, tak na branie hraciek, ked vidim, kto zobral, nam zabera:
1) Vzdy najskor poviem, aby hracku vratil, lebo si ju nevypytal, ale vytrhol.
2) Ak nechce vratit, tak zoberiem, vratim hracku druhemu, ten je spokojny a mozem riesit toho, co vytrhol, lebo ten reve. Pevne ho objimam a hovorim nieco v zmysle, ze hracky sa nemozu brat bez vypytania, ze jemu sa to tiez nepaci. Ked sa ukludni, vyzvem ho, ze ked chce moze skusit pekne si ist hracku vypytat. Jasne, ze nedostane vzdy. Tak to okomentujem, ze este sa s nou chce hrat a ked sa dohra, ze potom si ju moze zobrat. Obcas pridam, ze nechce dat, lebo si mu ju ukradol a tak, ked si sa skarede spraval, tak sa nechce podelit.
Ked nahodou opat nervaci, ze on ju aj tak chce, opat objimam a skusim zaujat niecim inym. Prip. opat skusime bod 2.

Okrem pekneho vypytania sa da pouzit aj vymena za ine, ale v 2 rokoch uz sa nedaju oblbnut. Ale obcas sa vydari, ak vytrhavaca navediem, ze nech skusi vymenit za nieco, co ma ten druhy fakt rad. Ale toto nam fungovalo, ked boli mensi, teraz uz vedia, co chcu.

Ked nemam nervy, tiez obcas beriem hracky a dam do skrine, ale mam radsej ten prvy sposob, lebo to nie je nieco z pozicie mojej autority a ich to uci aj, ze sa to da riesit aj inak ako s revom a bitkami a ze aj ked bude revat, tak ho mam rada, ale ze tym aj tak nic nedosiahne. Dievcatko je citlivka, tak ked chlapcek place, tak sa hracky obcas aj vzda, lebo je jej luto brata.
Nam to na pocudovanie (aj moje obcas) funguje a revu mame menej. Statistiky nerobim ale zabera nam to najlepsie a vacsinou vzdy. Obcas si chodia pytat uz aj samy, tak asi to zabera aj z dlhodobeho hladiska.

Ked nevidim kto komu zobral alebo co sa stalo, tak zistujem, ale v 2 rokoch sa asi vacsinou nedopratrame pravdy. Obcas sa dopatram a obcas holt, niekto ma nieco, tak musis vydrzat alebo nedas druhemu, place, tak sa potesi, ked mu to das a pod. Nie je to asi spravodlive na 100%, ale ked ma chcu v tom spore a neda sa to vyriesit kludne, tak to nejak rozhodnem. Idealne je,ked ten co nereve, da vec revajucemu.
No skoda, ze nezijeme v takom idealnom svete idealnych deti.

Jasia sa tiez ako divi. No a vtedy napr. ked padnu a dobre sa buchnu, tak sa postavia, okomentuje sa to slovami, ze Bum alebo Buchol/a a ide sa dalej bez jedinej slzicky. Ale ked ich nieco fakt boli, tak to hlasia aj pocas jasenia.
Sme len o par mesiacov starsi, ale tych par mesiacov sme prezili v zdravi:)

Tak pevne nervy - mohli by ich zacat aj predavat, urcite by bol o ne velky zaujem.
E.

Oli :)

Díky Oli za rady, něco na tom je. Ale co když v těch sporech vůbec nejde o tu konkrétní hračku ?!? Jakože skoro nikdy nejde. Je to spíš sebeprosazování či jak to nazvat. Ale rada a) je super, začnu zkoušet :)

děkuju to je dobrá rada

Obrázek uživatele fanyna

děkuju to je dobrá rada vyzkoušená v praxi:)uvidím jestli nespojí síly proti mne:)

Kamaradka,ktera ma starsi

Obrázek uživatele Olitwins

Kamaradka,ktera ma starsi dvojcata mi poradila 2 veci, zacinam je praktikovat.
- Kdyz se rvou o hracku, tak ji sebrat a schovat a rict jim, ze kdyz si s nim neumi hrat tak ji na nejaky cas (cokoli si urcis) mit nebudou.
- Hracku vzit a kazdymu ji dat na treba 5 min (na hodinach si to stopovat) a zajistit,aby ji ten druhej nebral a pak vymenit. Rikala mi, ze po tech peti minutach v 90% pripadu druhy dite ztrati o hracku zajem...

Ahoj....

Zuldo,ty snad máš ty samé

Obrázek uživatele Janact

Zuldo,ty snad máš ty samé děti co já. Popsala si to úplně 100% Chlapeček si sám vyhraje,staví si,jezdí autíčkama, ale holčička mu vše bere,bourá, sebere mu to a utíká s tím pryč... nebo mu to z dálky jakoby dává zpět a když k ní dojde,tak mu ucukne a utíká s tím pryš. On za ní vystartuje, vzteky bez sebe, vůbec v tu chvíli nevnímá,jak po ní jde . Já se mu ani nedivím, taky by mě to naštvalo,kdyby mi někdo něco takhle stále hatil..
Právě pak nevím,jak se zachovat, protože on je v právu, brání si své, ale zase nemusí hned násilně... vím, jsou to ještě prťata, tak uvažují jinak :-)

taky tak :(

Tahání o hračky a následné rvačky jsou u nás pořád. Vyloženě pořád. Cokoli si kluk vezme, holčička to okamžitě zmerčí a jde mu to vzít. Nechápu, ale z 90% se jí to povede. Přitom on není žádná sralbotka. On se vzteká, někdy je úplně nepříčetnej, a když je toho na něj moc, jde po ní. Někdy to nechávám na nich, ale většinou řeším, a to pak jeden z nich dostane. Stejně to nezabírá.... :(

naše holky

Obrázek uživatele fanyna

jsou o měsíc mladší než tvoje,ale tohleto je u nás denní chleba.taky pořád vysvětluju-myslím že dost zbytočne se snažím,ale zasahuju u tahanic až když jde do tuhého.zrovna dnes vyškubla klára barče hrst vlasů:(tak dostala na zadek ale jinak zůstavám v klidu.