Syndrom odcizeného dítěte

„Syndrom odcizeného rodiče je dětské onemocnění, které se téměř výhradně vyskytuje v kontextu sporů o svěření dítěte do péče. Jeho základní projevem je kampaň dítěte, která degraduje dobrého, milujícího rodiče – kampaň, která nemá ospravedlnění. “ Richard. A. Gardner

16.6.2008 v 18 hod. se v Centru pomoci konala beseda se zástupci Českého helsingského výboru na toto téma. Co je syndrom odcizeného rodiče?

V České republice se každoročně setkává s rozvodem nebo rozchodem svých rodičů kolem 30 až 40 tisíc dětí v nezletilém věku. V době, kdy se téměř každé druhé manželství rozpadá, vzrůstá i množství soudních sporů o svěření dítěte do péče či úpravu styku s nimi. Tato situace je vysoce zátěžová nejen pro děti a jejich rodiče, ale pro celou naší společnost.

Syndrom odcizeného rodiče, se u nás rozšířil teprve v posledních letech, a to i přesto, že v Čechách má rozvodovost stabilně stoupající tendenci. Respektive projevy tohoto syndromu nebyly jednoznačně spojovány s rozvodem a rovněž jim nebyla připisována zdaleka taková důležitost jako dnes. Celá problematika souvisí také s transformací rozvodové i rodinné politiky. Společnost pomalu upouští od jednoznačně definovaných rolí otce a matky. Pozvolna se do praxe zavádí společná nebo střídavá péče, umožňují-li to životní podmínky rodičů. Při rozhodování soudů o svěření dítěte do péče, však zůstávají matky stále preferovaným rodičem. V minulosti byla soudní rozhodnutí z hlediska otců ještě více nekompromisní, nicméně otcové tento stav často chápali jako samozřejmý a neměnitelný a jen zřídka by je napadlo požádat o svěření dítěte do své výhradní péče. Dnes je rozvodová politika k žádostem otců mnohem shovívavější a někteří samo sebou chtějí uplatnit své právo a rovným dílem se podílet na výchově svých dětí. Bohužel se tak děti dostávají do nezáviděníhodné pozice srovnatelné s úrovní majetku, který rodiče mnohdy používají jako prostředek k boji proti bývalému manželovi.

Odhaduje se, že tento jev postihuje v České republice ročně kolem 7.000 dětí, počet popuzených dětí kolem 15.000, což je témě polovina dětí každoročně rozvedených rodin.

TEORETICKÁ VÝCHODISKA

Pojem „Parental alienation syndrom“ vymyslel a poprvé použil v osmdesátých letech americký psychiatr a dlouholetý odborník zabývající se dětskou psychiatrií, Richard. A. Gardner. Zkoumal především, jaké důsledky na dětskou duši mají porozvodové spory a následné svěření dítěte do péče pouze jednomu rodiči. Vypozoroval, že tyto děti vykazují spoustu společných symptomů, které postupně vedou k odcizení rodiče.

Pro náš projekt jsme zvolili užívání méně citově zabarveného pojmu syndrom odcizeného rodiče (dále SOR). Mezi znalci této problematiky zatím neexistuje shoda na českém ekvivalentu. V Čechách se v současné době překládá nejčastěji jako: syndrom odcizeného, respektive zavrženého či odmítaného rodiče, nebo syndrom odcizení, odmítání či zavržení rodiče. V širším pojetí se užívá i ne zcela jednoznačný pojem “odcizení v rodině“. Gardner se domnívá, že k „odcizení v rodině“ můžeme dospět mnoha způsoby, např. fyzickým, emočním, verbálním nebo sexuálním zneužitím, příp. zanedbáním. Stručně řečeno, SOR je jedním ze sub-typů rodičovského odcizení a nelze je zaměňovat, jinak je tím vnášen chaos do celé problematiky. V Německu se lze, například setkat s ekvivalentem Eltern-Kind-Entfremdung (rodičovsko-dětské odcizení), popřípadě Elterliches Entfremdugssyndrom (syndrom rodičovského odcizení).

Gardner tímto termínem definoval proces, kdy je dětem vůči rodiči předkládána kritika a vštěpována nelibost až odpor, který nemá své opodstatnění. Zahrnuje také nadměrně zveličování drobných nedostatků nebo běžných negativních povahových rysů. Dříve, a to i mezi odbornou veřejností, docházelo k mylným výkladům tohoto termínu, proto je důležité umět rozpoznat zásadní rozdíly. SOR je v původním Gardnerově smyslu vnímán jako aktivní popouzení dítěte rodičem, se kterým žije, proti druhému rodiči, bránění dítěti v kontaktu s chybějícím rodičem, neodůvodněnými obviněním ze zneužívání dítěte chybějícím rodičem. Tento jev se objevuje logicky především u toho rodiče, který s dítětem žije. Odcizení rodiče však nevzniká pouze popouzením, svou roli zde hraje i samo dítě, které se podílí na rozvinutí syndromu nezávisle na rodiči. Programující, respektive kopírovaný či preferovaný rodič (lze používat kterékoliv z těchto označení) přispívá k odcizení jak vědomě, tak podvědomě. Dítě záhy pociťuje k odcizenému rodiči strach, odpor až nenávist i přesto, že jejich původní vztahy byly hezké a kvalitní. Vzhledem k aktivnímu podílu dítěte na dané situaci, bylo nutné přistoupit k celé problematice z jiného úhlu. Původ tohoto fenoménu, symptomy i léčba vyžadovala specifické označení.

Gardner navrhuje tuto definici: „Syndrom odcizeného rodiče je dětské onemocnění, které se téměř výhradně vyskytuje v kontextu sporů o svěření dítěte do péče. Jeho základní projevem je kampaň dítěte, která degraduje dobrého, milujícího rodiče – kampaň, která nemá ospravedlnění. Kombinuje se zde programování (tzv. vymývání mozku) rodičovskou indoktrinací a vlastní přispění dítěte v hanobení odcizeného rodiče. Je-li zde skutečně přítomno rodičovské zneužívání a/nebo zanedbávání, nepřátelské smýšlení dítěte může být odůvodněné a tak zde vysvětlení syndromu odcizeného rodiče pro dětské nepřátelství proti rodiči nelze aplikovat.“

Tento přístup kritizuje ve své publikaci Douglas Darnall, který navrhuje, aby definice rodičovského odcizení byla zaměřena více na chování obou rodičů a méně na roli dítěte, protože odcizení může stejně dobře nastat předtím, než vzájemná rodičovská nenávist pronikne do dětské mysli. Tato definice je nezbytná, když rodiče rozpoznají rizika, která mohou nevědomě nastavit vzorce odcizení.

Gardnerova definice stojí na tom, že kritika druhého rodiče musí být neoprávněná nebo přehnaná. Darnall si nemyslí, že je to nutné. Jeden z rodičů může odcizovat dítě druhému jednoduše neustálým mluvením a připomínáním chyb, které jsou skutečné a prokazatelné. Také je podle něj důležité mít na mysli, že odcizení není o „dobrý rodič“ vs. „špatný rodič“. Jejich role se střídají. Ten samý rodič může být v jednu chvíli programující a v jiné chvíli oběť programování. V tomto bodě se rodičovské role obracejí. Není nezvyklé, že odcizený rodič oplácí stejným chováním. Jeho nevýhoda však spočívá v tom, že má na dítě mnohem menší vliv. Tento proces může nastat ještě před vlastním prokázáním SOR. Nelze předpokládat, že odcizený rodič je bezchybný. Role obou rodičů jsou často zastřené, proto je těžké určit, kdo je skutečný pachatel a kdo oběť. Mnohdy se oba rodiče cítí jako oběti. Odcizení je proces, výsledek interakce všech zúčastněných faktorů rodinného systému.

Další vývoj odborných postojů přináší čím dál větší diferencovanost a neutralitu v pohledu na SOR. Existuje mnoho rozdílných situací, které vedou k odcizení dítěte s rodičem, situací, na kterých se podílejí v různé míře všichni zúčastnění. Vzniká tedy nejasnost, kterou z forem vztahového odcizení lze označit jako SOR.

Jedná se o jev, vztahové onemocnění, kdy závažný partnerský konflikt, rozchod či rozvod rodičů vede k narušení až úplné ztrátě vztahu dítěte k jednomu z rodičů. Svými důsledky traumaticky postihuje všechny členy rozpadlé rodiny.

Současné postoje odborné i laické veřejnosti k tomuto jevu oscilují od bagatelizace problému až po zneužití “syndromu“ jako další zbraně v rozvodové válce rodičů. Přispívá k tomu zřejmě jednak nejednotnost ve výkladu (i překladu) SOR (“Alienation“ = odcizení, zcizení, duševní porucha, šílenství, převod, přesun), ale také široká škála projevů odcizení od mírné formy vztahového vzdálení až po ztrátu vztahu dítěte s jedním z rodičů (obvykle s tím, se kterým nežije).

Šárka Gjuričová konstatuje, že význam „odcizení“ vyjadřuje vztahovou situaci dítěte a rodiče, kteří se vzájemně odcizili. Nedramatizuje ani v sobě nezahrnuje viníka. S tímto názorem se ztotožňuje také Fabíková, která dodává, že pojem „zavržení“ v sobě obsahuje vědomé a jednostranné zapuzení člověka, často ve spojitosti s morálním odsouzením. Podle ní jde o výraz velmi emocionálně zabarvený, expresivní, s výrazně negativní konotací. U mnoha rodičů, řešících problém styku s dítětem, může takový termín vyvolat, že jsou vlastně zavrženíhodní nebo dokonce zavržení. Fabíková soudí, že „idea tak předchází nebo vytváří realitu“. Celou situaci pak rodič může vnímat mnohem dramatičtější a katastrofičtější, než ve skutečnosti je. Odcizení chápe jako proces, který většinou probíhá v obou směrech. Dochází k němu v důsledku absence kontaktů, nedostatečné komunikace, neslučitelných názorových postojů, které jim brání najít společnou řeč.

Podobně problematické mezi odbornou veřejností je dospět ke konsensu o tom, zda SOR je či není diagnóza. Mezinárodní klasifikace nemocí ani Diagnostický a statistický manuál duševních poruch (MKN-10 ani DSM-IV) takový syndrom nepopisují. Tento jev není duševní poruchou ani poruchou chování (ve smyslu nemoci). Tento psychologický fenomén není z pohledu psychopatologie ani souborem příznaků (tedy syndromem), jenž by se charakteristice nemoci blížil. Jedná se tedy o chorobu, kterou je nutné léčit? Vadná část se opraví a vrátí na své místo. Lze podobné mechanické moderní myšlení aplikovat na sociální systémy a vztahy? Vrátíme-li „uzdravené dítě“ zpět do nefunkčního rodinného prostředí, opětovně se adaptuje na původní procesy, které v něm probíhají. Gjuričová se domnívá, že jde o kontroverzní koncept, který nemá jednoznačnou podporu ani ve Spojených státech, odkud vzešel. Poukazuje se i na mocenské zájmy, zejména organizací sdružující nespokojené otce. Klasifikovat SOR jako nemoc se pro odbornou práci nehodí, skoro lze říci, že škodí a vede k polarizovanému hodnocení: někdo je nemocný, potřebuje léčit, někdo je viník a někdo oběť. Považuje to spíše za příklad neadekvátní medializace vztahového problému. Fabíková rovněž odmítá označit dítě jako nositele patologie. Dítě prožívá vnitřní konflikt vyplývající z dlouhodobých rodičovských sporů. Aby dospělo ke kongruenci, začne se identifikovat s názory a pocity jednoho rodiče a druhý rodič se ocitá v pozici lháře a nepřítele. Jedná se tedy o adaptivní, sebezáchovný mechanismus, kterému by měla být podle Fabíkové přiznána legitimita a neměl by být označen za patologii.

Z hlediska psychopatologie jej mnozí odborníci, zejména E. Bakalář nebo J. Jedlička považují za podmnožinu jevu, který nazýváme šíře, týrání dítěte. V rámci fenoménu týrání se obvykle dále rozlišuje týrání, zneužívání, zanedbávání a deprivace. Odcizení rodiče může, v závislosti na intenzitě jeho projevů, padat do kteréhokoli z vyjmenovaných souborů. O duševní poruše (případně syndromu) je možné hovořit tehdy, když týrání dítěte dosáhne takové intenzity, že dítě není schopno se s touto zkušeností týrání samo adekvátně vyrovnat a reaguje vznikem duševní poruchy (dříve by se mluvilo např. o vzniku úzkostné neurózy). Přítomnost SOR podle jejich názoru splňuje definici týrání dítěte tak, jak tento společenský jev formulovali Dytrych a Matějček, kdy se jedná o „jakékoliv nenáhodné, preventabilní, vědomé a nevědomé jednání rodiče, vychovatele anebo jiné osoby vůči dítěti, jež je v dané společnosti nepřijatelné nebo odmítané a jež poškozuje tělesný, duševní i společenský stav a vývoj dítěte, případně způsobuje jeho smrt.“ Přestože SOR ve své publikaci nezmínili, existuje mnoho názorů, které považují SOR za jednu z forem týrání dítěte, spadající ho pod tzv. syndrom CAN. Argumentují tím, že dítě je proti jednomu z rodičů programováno do takové míry, že samo aktivně začne vyvíjet vlastní dynamiku postojů vůči druhému rodiči, že ho nakonec odmítne a zavrhne. Znamená to, že bez programujícího rodiče, tento syndrom neexistuje. Dítě si ho není schopno vypěstovat samo. Zákonitě musí být vystaveno vysoké psychické manipulaci a citovému vydírání, které vede k nápadně rychlé a nekompromisní změně vztahů k jednomu z rodičů. Část odborné veřejnosti považuje tento jev za sociální diagnózu. Pamela Start-Mills Hoch, ředitelka programu Mosty, dospěla po nějaké době k přesvědčení, že SOR nemůže být popsán pouze psychiatrickou definicí, stejně jako že nemůže být popsán pouze v rámci duševního zdraví, ačkoli tyto dvě disciplíny jsou bezpochyby nepostradatelné. SOR jako jev je, podle ní, produktem širších a mnohem složitějších mechanismů sociální evoluce, nejedná se tedy o prosté vysoce konfliktní boje o výchovu dítěte nebo o „válku mezi pohlavími“. Ty jsou také pouze symptomy. Hoch čerpá ze svých dlouholetých osobních i profesních zkušeností a nepovažuje se za odbornici ve smyslu vědeckém. Její přístup se v praxi osvědčil a za nejvěcnější a nejméně kontroverzní.

Různost náhledů na tento jev přispívá k obtížím při jeho diagnostikování a s tím související nejasnosti se tak mohou snadno stát živnou půdou pro psychologické hry a zneužívání SOR, jen další zbraň v rukou bojujících rodičů. Za povšimnutí jistě stojí, že diference výše popsaných názorů na tuto problematiku je určovaná také pohlavím.