Dovolená v Jedlové 2004

Dne 14. - 21.8.2004 proběhla tradiční společná dovolená v Deštné - Jedlové v Orlických horách
Další srpnová dovolená s Klubem dvojčat a vícečat a s Klárou, Marcelou a spol. opět splnila naše očekávání. Dala nám pořádnou dávku oddechu a zábavy s příjemnými lidmi a hodnými, chytrými, nadanými dětmi (každý doplň dle svého názoru) a dala nám i psychicky zabrat. Chvílemi jsem záviděl Blance, která si po večerech na Marušku a Terezku vystačila s vysílačkou. Na tu moji „drůbež“ by někdy nestačila ani spojovací rota.
Pominu zcela počasí. Nevím, Kláro, jak to plánuješ, ale co já pamatuji tyto dovolené, máme minimálně pět ze sedmi dnů vždy sluníčko.
Pominu jídlo. Nevím, jak to, Karle, Lenko a spol., děláte, ale ještě nikdy nikomu nebylo na dovolené špatně. Je sice pravda, že tentokrát pár dětí běhalo na záchod častěji než je zdrávo. Ale jak je zřejmé z odpovědi Kláry na dotaz o zdravotním stavu svého Juráška „…Nic mu není. Jenom má horečku, se… a bl…“, jde o stav ne zcela výjimečný. Jsem přesvědčen, že ani tentokrát to nemělo žádnou souvislost se stravou. Mimochodem: Klářin výrok bych zaevidoval jako Výrok nejen dovolené ale jako výrok prvního desetiletí 21. století.
Je s podivem, jak v okamžiku, kdy přestanu na týden pracovat pro zajištění hmotného blaha rodiny a začnu se jí věnovat takříkajíc aktivně a psychicky, zjišťuji, jaký pokrok duševní i fyzický ty moje děti za ten rok udělaly. To ale platí i o ostatních dětech, které jsem si stačil zapamatovat z loňské dovolené a kdy se mi je podaří po příjezdu do Jedlové postupně identifikovat. S radostí konstatuji, že ty naše maminy umí břišní tance čím dál lépe a taťkům chutná pivo o malý drobek víc než loni. Zkrátka hned po několika prvních chvílích pobytu na Dovolené s Klubem dvojčat a vícečat se cítím jako mezi svými.
Pro nás letošní dovolená byla trochu experimentem. Možná krátkodobým, možná trvalejšího rázu. Přibylo nám dítě. Tedy ne naše. Vojta, jak se toto dítko již osmým rokem nazývá, je bratránek naší Míši. Jsou stejně staří. Navíc moje žena a maminka Vojty jsou taky dvojčata. Tak co… Výsledkem pokusu mělo být získání „sparingpartnera“ pro Míšu, která jaksi do kolektivu samých dvojčat nepasovala. Intelektuální povaha Vojty byla vzácným doplňkem „roztomilé“ povaze Míši. Jen doufáme, že první déletrvající pobyt Vojty bez jeho maminky na něm nezanechal psychické šrámy. Pokud ne, tak se zdá že se nám opět podařil psychologicko-výchovný experiment. A to oboustranný.
Samostatným experimentem v Jedlové, doufám že posledním (Klárko, jak to děláš…?), byl ideologicko-kulturně-výchovný pobyt Dědečka. Tato osobnost, velice individuální, překypovala nápady, nad kterými žaslo i nemnoho přítomných vynalézavých tatínků. Dědečkovy nápady byly jako šité na míru pro inteligenci dětí ve věku 10-15 let a současně pro děti s hravostí věku 3-7let. Je smůla, že takové děti já neznám a v širokém okolí Jedlové se nikdo takový nenacházel. Bylo velmi poučné vláčet odrůstající děti na pohádkovou výpravu za rytířem, jeho kouzelným koněm a proradným duchem, který byl narkoman na sladké. Bylo roztomilé pozorovat malé ještě negramotné děti, které se snažily rozeznat plastová červená víčka od Coly od červených víček od Tomy a které pochopily princip soutěže až na samém jejím konci. Bylo neuvěřitelně smutné pozorovat Dědečka, jak se přes tři hodiny snažil dát dohromady cyklistickou překážkovou dráhu, neuvěřitelně důmyslnou a vtipnou. Bohužel opět pouze pro průměrné cyklisty, kteří zvládají krátkodobě jízdu s držením jen jednou rukou a nikoliv již pro děti, kterým rodiče před měsícem sundali zadní podpěrná kolečka. Pak se teprve zajímal, kdo tu má kola. Neměl nikdo kromě sportu zdatných slečen Marušky a Terezky. Ale jejich kola měla ještě zadní podpěrná kolečka a pochopitelně by je nikomu nepůjčily, neboť oni na nich jezdily pořád. Nezbývá mi, než abych osušil klávesnici od slz smíchu i pláče uroněných nad vzpomínkami z poslední Dovolené… a neodpustím si poznámku na závěr: Tatínkové dvojčat a vícerčat, nevymíráme náhodou? Nebo jen nejsme tolik vidět? Proč by veškerou smetanu za perfektní výchovu našich dětí měly mít na svědomí naše maminy? Upřímně řečeno, oni ji mají zaslouženě. Jen by se jim to nemělo říkat nahlas. Tak se ukažte a braňte se, když vás ve vaší nepřítomnosti na dovolené mamči a hlavně ty vaše ratolesti postrádají. Jak se říká: máma je máma ale týden dovolené jenom s mámou a mezi mámami?… Řítíme se (tátové) celý rok za tím, aby se naše děti a jejich mámy měly dobře po hmotné stránce (není divu, ti malí žrouti a trhalové bot a oblečení, navíc ze všeho rychle vyrostou, tady je třeba ještě nějakou bytovou úpravu nebo vymalovat… ), ale pak si nenajdem chvilku – týden v roce - abychom si řekli, co my těm dětem můžeme dát ještě víc a pak, jen tak mimochodem si zahrát s děckama fotbal…

M. R. Šťovíček